Kniha Srdce  čarodějů

O knize:

Kniha Srdce čarodějů pojednává o dvou přátelích, mladých lovcích, kteří kvůli zprvu nešťastné náhodě zabloudí mimo rámec svých dosavadních životů. Aby vydělali prostředky na živobytí, přijmou nelehký úkol. Ale nejen to. Aniž by znali svého nepřítele, najednou se jejich životy ocitají v nebezpečí. Setkávají se s magií i láskou, objevují své talenty, ale také zjišťují, že věci nejsou takové, jak jim bylo předkládáno. Jejich hodnoty i životní poslání se zásadně proměňují. 

O psaní knihy:

Svoji první povídku jsem napsal v devíti letech, jmenovala se Čarbaba a byl to ulítlý příběh o komické čarodějnici. Tvůrčí psaní mě nadchlo. Asi v deseti jsem se poté dostal ke svému prvnímu fantasy, Hraničářovu učni, které probudilo můj zájem o fantasy literaturu. Před pěti lety jsme se v rámci školního projektu pustili s kamarády do psaní fantasy příběhu. Na chvíli byl opuštěn, ale pak jsem před třemi lety tento příběh znovu oživil a pustil se do psaní své první knihy. Každý den jsem vyčlenil alespoň hodinu na psaní a další dva roky jsem psal. Knihu jsem pak dal přečíst několika lidem, kteří mi poskytli spoustu podnětů, co dál vylepšit. Několikrát jsem ji přepisoval až do finální podoby, která je nyní připravena pro vás, její čtenáře.

Ukázka z knihy:  

"Tak já už prostě nevím. Měli jsme ho přímo na dosah a on nám utekl! Přece tady musí někde být!" zuřil Taitare. U něj stáli dva jeho muži, kteří si s tím lámali hlavy podobně jako jejich velitel. Jeden z nich se po chvíli ticha zeptal: "A nemohl přece jenom utéct po cestě?" Taitare ho probodl očima.

"Ne, nemohl! Na cestě jsme nenašli žádný lidský stopy, takže po ní jít nemohl." Taitare stále pokračoval v rozzlobené řeči, ale jeden z mužů ho přestal poslouchat. Zahlédl totiž téměř neznatelný pohyb v koruně buku. Díval se stále na místo, kde pohyb spatřil a pomalu zvedal napnutou kuši. Začal pomalu obcházet strom. Taitare na něj vrhl nechápavý a zároveň rozzlobený pohled.

"Co zase děláš, Gerne?" zeptal se. Gerne pomalu zvednul pravý ukazováček, aby Taitarovi naznačil, ať mlčí. Přesně v tu chvíli se z koruny stromu ozvalo zadrnčení a z temnoty vyletěl šíp. Ten Gerneho trefil seshora do hlavy a Gerne se bez hlesu zřítil mrtvý na zem.

"Je tady!" zvolal Taitare. Druhý šíp už byl na cestě druhému muži přímo mezi oči. Na poslední chvíli se před ním ale objevil kus tvrdého dřeva, do kterého se šíp zabodl. Taitare zahodil nastavený klacek a vykřikl na své muže: "Pozor! Schovejte se za štíty!" Jelikož on sám štít neměl, sebral ho mrtvému Gernemu ležícímu těsně před ním a schoval se za něj.

Muž na stromě v mysli zaklel. Tohle nemůže dopadnout dobře. Nejistě, avšak drže rovnováhu stál na dvou tlustých větvích, které rostly ze stromu hned vedle sebe. Znovu na chvíli vykoukl zpoza kmene stromu. Zbylí čtyři muži se rychle zorientovali a začali se velmi opatrně, avšak svižně přibližovat k buku. Jakmile si všiml rozzuřeného Taitara s kuší v ruce, schoval se ihned zpět za kmen a jen o vlásek unikl prudké střele, která proťala vzduch kolem něj. Musel něco vymyslet. Na stromě by měl šanci, leda kdyby jeho protivníci nebyli vyzbrojeni kušemi. Nyní proti nim nezmohl nic. Náhle dostal nápad, který se mu však ani trochu nelíbil. Nemohl. Po těch letech vyhýbání to už nemohl udělat. Ale na co mu bude všechno to unikání, když bude mrtvý? Přeci jenom, nikdo se to nemusí dozvědět. Rozhlédl se po okolí. Nepřátelé s kušemi a štíty se rychle přibližovali. Neměl na vybranou.

"Slez dolů, Drainle, a možná tvoje smrt nebude tak dlouhá a bolestivá, jak jsme ji plánovali," slyšel Drainl křičet kapitána Taitara. Zhluboka se nadechl. Bude to trvat deset sekund. Na více se ve své vyčerpanosti nezmůže a něco si raději nechá v záloze. Za takovou dobu by stejně nestihl utéct. Bude si muset poradit.

"Detonarze... muén," zašeptal. Jeho oči problikly modrou barvou a tělo se mu začalo třást. Od konečků prstů na nohou začínal mizet, zneviditelňovat se. A těsně před tím, než zmizel celý, se ještě jednou zhluboka nadechl.

Taitarovi muži obklíčili široký buk.

"Drainle! Dávám ti poslední možnost se nám vzdát!" křičel Taitare. Teď už jim nikdy neuteče. Byl to sice dobrý válečník, ale jich bylo sedm... vlastně už šest. Ze stromu se nic neozývalo. Taitare netrpělivě přešlápl. Pořádně se podíval do koruny stromu. Zdá se mu to, nebo ho tam nikde nevidí? Znovu se rozhlédl kolem dokola. Pohled mu dopadl za jednoho z jeho mužů. Nevěděl, jestli ho jen neklame zrak, ale zdálo se mu, že vzduch se kolem něj divně zavířil.

Najednou Taitare leknutím poskočil. Hrudí jeho spolubojovníka projelo ostří krátké zahnuté šavle. Lehce zvířený vzduch se v mžiku proměnil v děsivý obraz Drainla. Zkrvavená čepel vyjela z těla, které se bezvládně zřítilo na zem.

Všechny kuše byly již nabité, takže se jen zvedly a vypustily čtyři šípy na svou dráhu. To však Drainl předvídal. Mávl šavlí k zemi a do všech střel narazila neviditelná síla, která je odklonila z původní cesty. Šípy se bezpečně zabořily do země stopu před jeho chodidly. Drainl na nic nečekal a s pozdviženou zbraní se vrhl dopředu. Členové čety se cítili nejistě náhlou změnou událostí, ale tvrdý výcvik jim zakazoval bát se nepřítele, třebaže používal magii.

Zahodili teď už jen velmi špatně použitelné kuše a chopili se mečů a štítů. Drainl lehce odvrátil první sek a silně kopl do špatně nastaveného štítu tak, že jeho majitel narazil na široký buk za ním a ošklivě se udeřil do hlavy. Z druhé strany se k němu rozbíhal další muž. S šavlí nataženou před sebou se chystal Drainlovi udělat v hrudi díru skrz naskrz. Drainl volnou levou rukou tasil nůž, který mu visel za opaskem. Prudkým pohybem nože odklonil meč do strany a elegantní piruetou útočníka obtancoval. Silným sekem pak protivníkovi uštědřil dlouhou krvavou ránu na zádech.

Vše se odehrálo tak rychle, že to Taitare sotva stihl postřehnout. Skrytý za dřevěným štítem stál mezi svými vážně zraněnými nebo mrtvými spolubojovníky. Ani ti, co žili, však nebyli schopni pohybu. Drainl se všemi prosekal tak zkušeně, že se to zdálo až nemožné. Jen několik kroků před Taitarem v ušlapané trávě stál muž, kterého celé ty dny pronásledoval. Drainl nohou skopnul posledního mordýře, který mu bezvládně visel na šavli. Nikdo, včetně Drainla, takový výsledek nečekal.

"No vida. To je mi překvapení... tak ty jsi čaroděj, ty zrůdnej elfe," řekl Taitare. "Ten, kdo mě pro tebe poslal, se o tom zapomněl zmínit."

"Být tebou zůstanu u elfa nebo klidně Drainla, ale to zrůdnej bych si asi příště odpustil. Každopádně, proč tě Fydern poslal zrovna pro mě... Javiere?" žádal o vysvětlení Drainl. Taitare se falešně zasmál: "Nedělej blbýho! Samozřejmě, že pro urn-udare, který z tebe stejně za každou cenu vymlátím... a mimochodem, pro tebe jsem lord generál Taitare!" Teď se na oplátku usmál Drainl: "Nevěděl jsem, že je tvůj pán tak opožděný."

"Jak to myslíš... opožděný?"

"Já už ten kámen přece dávno nemám," odpověděl Drainl. Poté, co to vyslovil, se ale zarazil. Možná by mu to neměl říkat. Nemohl se spoléhat na to, že Taitara přemůže. Kdyby ho nepřemohl, mohl by tuto informaci využít proti nim. Nakonec tu možnost vyloučil. Taitare sice neměl mezi lidmi moc rovnocenných soupeřů, ale on byl elf.

"Předal jsem ho jednomu velmi důvěryhodnému člověku. U něj je v bezpečí a tvůj pán se o něm nikdy nedozví."

"Když už jsme tedy u toho, že se odsud nikdy nedostanu živej, kdo ten člověk je?" otázal se Taitare. Drainl si položil šavli na ramena a pokrčil je.

"Moc dobře ji znáš, Javiere. Dokud se ti do mozku nedostalo šílenství, vycházel jsi s ní... řekněme velmi dobře." Taitare se zamyslel a pozvedl své hnědé oči.

"Mia?" zeptal se. Drainl se usmál a přikývl: "Uhodl jsi, vazoune."

"Myslíš to vážně? Mia Zadalé?" potřeboval si to potvrdit Taitare.

"Myslím to naprosto vážně," potvrdil Drainl. Taitarovi se na tváři objevil škodolibý úsměv od ucha k uchu.

"To snad ani nemůže být lepší," zašklebil se. Drainl se jedním zdviženým obočím dožadoval odpovědi.

"Mia je mrtvá, Drainle," řekl Taitare. Na Drainla najednou padl strach. Ihned se ho pokusil zahnat, nemohl toho lotra nechat, aby se mu dostal do hlavy.

"Ne. To není možné," vyšlo z něj. Byť se to zdálo neuvěřitelné, Taitarův úsměv se ještě rozšířil.

"Ale je to možné. Dokonce jsem v její smrti sám sehrál velkou roli. Pronásledoval jsem ji jako teď tebe. Utekla přede mnou se svým mužem a synem z Liynai na lodi Adryana, naše koně byli ale po pevnině rychlejší a hned po příjezdu jsme ji otrávili. Jedem ve víně. Jejího muže Árona jsme taky zabili, ale to teprve nedávno. Kdybych věděl, že má úplně poslední urn-udare Mia, bylo by všechno mnohem lehčí. Už je to devatenáct let, opožděnče. Teď půjdu a zabiju jejího syna a všechny, kterejm ten kámen mohla dát. Zadalé nebudou těžký najít."

"Jak jsi myslel, úplně poslední urn-udare?" zeptal se Drainl.

"A prej, že Fydern je opožděnej," vysmál se mu Taitare.

"Tím chceš říct, že jich už máte osm, až na jedno poslední?" vyletělo z Drainla. Na to se Taitare pouze dál ošklivě usmíval. Drainl sundal šavli z ramene a namířil s ní na Taitara: "Nenechám tě odejít, srabe. Tas meč a bojuj!" vykřikl. Taitare však zavrtěl hlavou.

"Nemůžeš mi rozkazovat, elfe... zrůdnej elfe," řekl nakonec. Zahodil svůj meč a štít, které mu nyní v rukou jen překážely, a sáhl si do kapsy.

"Dragmaj réma a'thun, e' stee regt," vyšlo z Taitarových úst. Když Drainlovi došlo, co se děje, bleskurychle pustil šavli. Ladně a rychle vytáhl zpoza opasku vrhací nůž a mrštil jím po Taitarovi.

V tomtéž okamžiku se ale Taitare rozplynul a na jeho místě pouze krátce probliklo několik jisker. Nůž jen neškodně proletěl místem, kde ještě před setinou vteřiny bylo jeho tělo. Drainl bezmocně zíral před sebe s očima otevřenýma dokořán. Zhluboka roztřeseně dýchal. Náhle nepříčetně kopnul do země a s neskutečným vztekem zařval na celý les.